Jump to content
The Education Forum
  • Announcements

    • Evan Burton

      OPEN REGISTRATION BY EMAIL ONLY !!! PLEASE CLICK ON THIS TITLE FOR INFORMATION REQUIRED FOR REGISTRATION!:   06/03/2017

      We have 5 requirements for registration: 1.Sign up with your real name. (This will be your Username) 2.A valid email address 3.Your agreement to the Terms of Use, seen here: http://educationforum.ipbhost.com/index.php?showtopic=21403. 4. Your photo for use as an avatar  5.. A brief biography. We will post these for you, and send you your password. We cannot approve membership until we receive these. If you are interested, please send an email to: edforumbusiness@outlook.com We look forward to having you as a part of the Forum! Sincerely, The Education Forum Team

Dalibor Svoboda

Members
  • Content count

    478
  • Joined

  • Last visited

About Dalibor Svoboda

  • Rank
    Advanced Member

Contact Methods

  • Website URL
    http://
  • ICQ
    0

Profile Information

  • Location
    Fredrika Bremergymnasiet, Stockholm

Recent Profile Visitors

33,741 profile views
  1. Vladimire

    Odpovedel jsem Ti mejlem ale nejsem si jisty, ze jis ho dostal.

    Mluvil jsem s lidmi kteri by meli zajem Vase zaky potkat.

    Napis anglicky na adresu johan.rubbestad@edu.haninge.se (ucitel) a na www.fredrikgymnasiet.se (reditelka) o co se jedna.

    Posli me kopii na dalibor.svoboda@edu.haninge.se

    Dalibor

  2. e-Help approved

    Excellent and exciting. Thank you for this short information flash on the evaluation from Brussels. Because I inform my headmaster about E-Help activities continuously can I give her this short summary when the new school year starts on 17th of Augusti.
  3. O pedagogice a vyučování.

    Komunisté chtějí měnit učebnice PRAHA 6. března 2009 | 20:25 Komunisté obnovili boj za socialistickou výuku dějepisu na školách. V lednu pražská komunistka Marta Semelová podepsala výzvu, v níž žádala, aby učitelé zmiňovali i kladné stránky minulého režimu. Nyní se do věci vložila Semelovou vedená Odborná sekce školství Ústředního výboru KSČM a v několikastránkovém textu s názvem „Zajímalo by nás...“ se pustila do polemiky s konkrétními učebnicemi. Semelová a spol. autorům knih vyčítají řadu chyb a záměrných manipulací. Vadí jim například naprostou většinou odborníků podporované tvrzení, že pád komunismu v Evropě spoluzavinil dezolátní stav ekonomik socialistických států, nebo odstavec o tom, že studenou válku odstartoval svou politikou Stalin. Spor o doboj Text podle Semelové „existuje již asi rok“, během posledního měsíce ho prý ale odborná sekce školství aktualizovala. „Chceme, aby se historie objektivně vykládala,“ vysvětluje Semelová a dodává, že ideální by bylo uspořádat seminář s historiky, na němž „by se tyto otázky řešily“. Jestli by ale měli historikové zájem diskutovat s učitelkou matematiky, tělocviku a češtiny na pražské základní škole, je otázkou. Text nejčastěji polemizuje s historiky Janem Kuklíkem a Jiřím Kocianem, autory učebnice pro žáky devátých tříd s názvem Dějepis – nejnovější dějiny. Semelové vadí třeba to, že autoři zmiňují při výkladu druhé světové války legendární odbojovou skupinu Tři králové, „avšak o Juliu Fučíkovi, Marušce Kudeříkové nebo Eduardu Urxovi si žáci nepřečtou nic“. Jan Kuklík, přední český odborník na období okupace, si za učebnicí stojí: „U Tří králů je osobní statečnost jasná a příkladná, navíc jde i o efektivitu – získali řadu důležitých zpravodajských informací, a navíc tu byly jejich pokusy o sabotáže.“ Naopak Fučík podle Kuklíka jednoznačným prototypem hrdiny není: „Nejde o to nasazovat Fučíkovi psí hlavu, on to ale žádný hrdina bez bázně a hany nebyl. Ostatně to sám o sobě napsal, což ukazuje úplná a neretušovaná verze jeho Reportáže psané na oprátce.“ Kuklík: Semelová se mýlí Text Kuklíkovi s Kocianem zazlívá řadu dalších údajných omylů. Například to, že prý umenšují zásluhy sovětských vojáků při osvobození Prahy, když píší, že 8. května večer „boje v Praze utichly“ a druhý den „do téměř již svobodného města přijížděly tanky“. Semelová se snaží prokázat pravý opak a cituje v této souvislosti báseň Jaroslava Seiferta Květnové noci, ve které se praví, že „noc čtvrtá (tedy z 8. na 9. květen. pozn. red.) byla ze všech nejhorší“. Na závěr se pak Semelová ptá, kdo má pravdu - autoři učebnice nebo „nositel Nobelovy ceny za literaturu“. I tady, ale Kuklík tvrdí, že se Semelová mýlí: „Praha byla ohrožena hlavně během noci ze 7. na 8. května. Odpoledne 8. května začalo platit příměří, které s Němci dojednala Česká národní rada. V noci pak k jistým bojovým střetům docházelo, báseň ale realitu přesně nepopisuje.“ Kritiku sklidil za svoji učebnici -Dějiny moderní doby také historik Vladimír Nálevka. Jeho „provinění“ spočívá v tvrzení, že studenou válku veřejně odstartoval Stalinův projev z února 1946 a nikoliv Churchillův slavný projev ve Fultonu z března téhož roku. Podobně jako Kuklík Nálevka o pravdivosti svých slov nepochybuje. „Studená válka vznikla z rozporů mezi velmocemi a především Stalinovou agresivitou. Churchil samozřejmě nezačal studenou válku, on ji jenom pojmenoval. Studená válka začala daleko dříve než toho 5. března, kdy vystoupil Churchill. Stalinův únorový projev odkrývá jeho obavy a záměry. Je náznakem toho, že se vrací k politice obklíčené pevnosti. V tomto směru má paní Semelová školní znalosti,“ namítá odborník na moderní světové dějiny Nálevka. Faux pas? Srovnávat Horákovou se Schrammem Všem autorům učebnic bez rozdílů spílá Semelové tým kvůli komunisty popravené Miladě Horákové. „Zajímalo by nás, proč se autoři učebnic stavějí kriticky k popravě M. Horákové a současně velkoryse přehlížejí oběti nositelů „pravé demokracie“? Má snad v propadlišti dějin zmizet jméno zavražděného Augustina Schramma... Rudolfa Šmatlavy... Aničky Kvášové... a řady dalších?“ Voják Šmatlava zemřel v prosinci 1952 při přestřelce s protikomunistickými odbojáři. Funkcionářku Kvášovou už v lednu 1952 zastřelila při asi nejkontroverznější protikomunistické akci jiná skupinka odpůrců režimu. Faktem ale zůstává, že oba byli naprosto řadoví představitelé režimu, kdežto v případě Horákové šlo o významnou političku, jejíž smrt vzbudila kritické ohlasy v celém demokratickém světě. Za úplné faux pas lze pak považovat srovnávání popravy Horákové se záhadnou vraždou agenta NKVD Schramma, který se podle některých svědectví měl podílet na smrti Jana Masaryka. Historicky neudržitelné je i pokus týmu Semelové ukázat, že komunistický režim ekonomicky neselhal citováním statistik. Podle nich například národní důchod Československa v letech 1948 až 1989 vzrostl více než sedmkrát a průmyslová výroba dokonce čtrnáctkrát. „Ta čísla neříkají naprosto nic. Když vyrobíte miliony tun oceli ročně, budete mít obrovské HDP, ale lidé budou třeba umírat hlady... V tržní ekonomice jsou hodnoty určovány na trhu, při centrálním plánování je ale cena taková, jaká se naplánuje,“ vysvětluje David Lipka z Vysoké školy Ekonomické. Tohle je velice zajímavý článek. Ví o tehle diskuzi učitelé dejepisu na českých školách?
  4. O pedagogice a vyučování.

    Před několikami dny upoutal moji pozornost článek hodnotící výuku moderních dějin na českých školách. Pod rubrikou Výuka novodobých dějin se zlepší popisuje článek v Lidových Novinách znalosti žáků větou ”Máme nedostatečné či nemáme téměř žádné informace o období mezi lety 1948 a 1989” . Tahle i dost překvapitelná situace přišla na vědomí ministra školstvi s pomocí průzkumu udělaného společností Člověk v tísni. Podle Karla Strachoty, ředitele programu Jeden svět ve školách je výuka novodobých dějin nekoncepční, chybí pomůcky i metodické materiály. Část učitelů se dokonce tomuto tématu prý záměrně vyhýbá. S výukou dějepisu na školách není spokojen ani ministr školství Ondřej Liška a připouští, že někteří učitelé skutečně neumějí (o době komunismu u nás) příliš kvalitně učit. Jeho komentář k situaci je „Výuka dějepisu je v mnoha případech nedostatečná a neuspokojivá a je nutné, aby se to změnila,“ Jak tedy by se měla změnit? A co ji vlastně konkretně chybí na všech těch školách kde se o ni dějepisáři snaží? Ze své zkušenosti kterou jsem získal návštěvami základni školy v Drnholci vím, že je ambiciozní a důkladná. Celý článek si lze přečíst na: http://www.lidovky.cz/vyuka-novodobych-dej...37_ln_domov_mtr
  5. České ženy 20.století

    Nesestříhané 56 minutové intervju s paní Danou Zátopkovou je možné si prohlédnout na adrese: http://www.vimeo.com/1818605
  6. Digital storytelling and Powerpoint in teaching

    One of the students from the last year of The Learning Bridge activity made a wonderful digital storytelling Me and my grandfather which can now be seen at: http://www.tollmar.com/svoboda/fb_e_help.htm
  7. O pedagogice a vyučování.

    Měl jsem radost když jsem před pár dny dostal tento mail. Vážení, na webové adrese projektu "Bojovníci proti totalitě pohledem dětí" jsou k dispozici základní informace o tomto projektu. Viz: http://www.bojovniciprotitotalite.cz/pages/show/10/ Naše ZŠ je v rámci Libereckého kraje jednou ze dvou základních škol, které se do projektu zapojily. V rámci hlasování veřejnosti můžete případně po shlédnutí dát svůj hlas pro náš dokument, na této adrese http://www.bojovniciprotitotalite.cz/videa/show/56/ Dokument natočila tvůrčí skupina žáků 9. tříd pod vedením našich pedagogů. Podrobnější informace budou k dispozici na naší školní webové stránce. Děkujeme Mgr. Libor Šmejda ZŠ Česká Lípa, 28. října 2733 487 714 818 lsmejda@zs-spicak.cz www.zs-spicak.cz Myslím si, že Bojovníci proti totalitě pohledem dětí je vynikající projekt. Doufám, že se ho zůčastní co nejvíce škol.
  8. O pedagogice a vyučování.

    Od profesora Jirky Janecka z Drnholce jsem nedavno obdrzel mail s nasledujicim textem: Ná žádost naší členky a organizátorky letní školy historie dr. Jany Kohnové Vám posíláme informaci o XXI. ročníku LŠ historie pořádané PedF UK jako obvykle na FF UK. Dodatečně byl připojen zatím pracovní program LŠ. Rádi to činíme a věříme, že i letos se mnoho z našich členů LŠ účastní a obohatí své poznatky i o setkání se zajímavými přednášejícími. Výbor ASUD A na pripojenych dokumentech byla nasledujici pozvanka: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta ve spolupráci s Filozofickou fakultoua Národním ústavem odborného vzdělávání Praha pořádají ve dnech 28. června až 2. července 2008 v Praze Projekt „Letní škola historie“ má akreditační osvědčení MŠMT ČR pod č..j.: 11380/2007-25-273. Přednášky se budou konat v budově FF UK, nám. Jana Palacha 2, Praha l (Stanice metra trasy „A“ Staroměstská) Vložné na LŠH činí 800,- Kč. Společenský večer s rautem (pondělí 30. června) – poplatek 130 Kč Vložné i poplatek za společenský večer lze platit u prezence nebo bankovním převodem - bankovní spojení: UK v Praze, Pedagogická fakulta, M.D.Rettigové 4, Praha 1 číslo účtu: 85236011/0100, variabilní symbol: 647408 Součástí LŠH je prodejní výstava učebnic a odborné literatury. Ubytování pro mimopražské účastníky lze zajistit Podrobnější informace v příloze „Ubytování“. !!! přihlášky k ubytování je nutné poslat do 30. května !!! Ubytování, cestovné a stravu si hradí účastníci sami. Náklady spojené s účastí na LŠH může škola učitelům hradit na základě osvědčení MŠMT o akreditaci. Účastníci obdrží Osvědčení UK - PedF o absolvování letní školy historie Program a organizace LŠH: PhDr. Jana Kohnová, Ph.D., PhDr. Maria Bezchlebová Kontaktní adresa - přihlášky posílejte na adresu: Paní Eva Kalousová, ÚPRPŠ, PedF UK, Hloubětínská 26, 198 00 Praha 9 - Hloubětín nebo na e-mail: jana.parysova@pedf.cuni.cz Tel. 221 900 728; fax: 224933065 PROGRAM XXI. LŠH bude pravidelně aktualizován Sledujte: http://www.pedf.cuni.cz/uprps Termín odeslání přihlášek je do 16. června 2008 Srdečně zvou garanti PhDr. Maria Bezchlebová a PhDr. Jana Kohnová, Ph.D. A program Letni skoly historie je tak zajimavy, ze i ja rad bych do prahy jel a letni skoly se zucastnil. Témata XXI. LŠH S několika předními osobnostmi ještě jednáme, jejich jména proto neuvádím. Názvy přednášek jsou pouze pracovní, nejsou autorizovány. prof. Jan Kuklík – Politický systém 3. republiky, doc.PhDr.Alena Míšková – Německá (Karlova) univerzita v letech 1939-1945 prof. Milan Hlavačka – Občanská společnost v 2. polovině 19. století Jiří Dienstbier - Kosovo prof. Petr Čornej - Jiří z Poděbrad prof. PhDr. Zuzana Lehmannová - Komparace kultur prof. K.Charvátová a spoluřešitelé projektu - Výchova ke vztahu ke kulturně historickému dědictví – nové průřezové téma Jana Kohnová – Šedesátá léta a studenti Pavel Štingl - Zpráva o Lodži, přednáška, film, výstava prezentace příkladů z praxe, EUSTORY, ASUD společenský večer U Platóna prodejní výstava učebnic a odborných historických publikací 2.7. Exkurze: Vyšehrad – prohlídka s průvodci Doufam, ze mnoho dejepisaru bude s temito prednaskami velice spokojeno.
  9. O školách a školství.

    Ve středu 2. dubna 2008 u příležitosti zahájení Pedagogických dnů na Univerzitě Hradec Králové vystoupil prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., s přednáškou „Velká iluze českého školství“, která se okamžitě stala jedním z nejvyhledávanějších současných textů o povaze školního vzdělávání u nás: Kopíruje se, přeposílá e-maily a lavinovitě šíří ze sborovny do sborovny. Velká iluze českého školství Příští rok tomu bude 20 let od pádu komunistického totalitního režimu. Je to doba stejně dlouhá jako trvání 1. československé republiky. Snaha srovnávat vývoj vzdělanosti a školství v období 1918-38 a 1989-2009 nevedla by k ničemu, protože všechny komponenty života, které ho ovlivňují, jsou nesrovnatelně odlišné: stav vědy, technika, společenská skladba, politická a ekonomická situace, etický rámec – opravdu všechno. Na druhé straně ovšem shoda v délce trvání zmíněných údobí takřka nutí k zamyšlení. Dvacet let je dobou, za kterou se společnost posune o celou jednu generaci, což znamená, že od listopadu vyrostla nová generace, která vstupuje do plně aktivního života. Jak tato generace opravdu vypadá, je obrazem toho, co jsme udělali nebo naopak neudělali. Náležitou otázkou rovněž je, čemu jsme napomohli a čemu jsme nezabránili. Takto položená otázka je spravedlivější, protože stav vzdělanosti a školství v žádném případě není jen dílem pedagogů. Hrají jistě roli významnou, ale ostatní vektory celkového pohybu jsou podstatně silnější. Mám na mysli roli rodičů, celkový vývoj dospělé části společnosti, vlivy ekonomické a překotný vývoj technologií. Jenže čím větší bude blížící se krize, tím více se bude svalovat na učitele. Rodiče, politici, ekonomové a většina dospělých odmítne svůj díl odpovědnosti. Naše společnost jako celek se k otázkám výchovy a vzdělávání staví nezodpovědně a sebezáhubně. Jako učitelé, to jest vychovatelé a vzdělavatelé, měli bychom posoudit svou míru chyb a upozornit na chyby ostatních. Celá historie posledního dvacetiletí začíná stavem našeho školství před listopadem 1989. Toto komunistické školství trpělo hrůznou ideologizací, třídním přístupem a rovnostářským nesmyslem. Přitom to ovšem bylo školství profesionálně dosti dobré a přinášelo dobré výsledky. To platí zvláště pro prvou polovinu totalitní éry, kdy v našem školství pracovala převaha pedagogů vychovaných v době první republiky. Revoluční nadšení, jak to ani nemohlo být jinak, vyzvedlo názor, že vše, co se dělo v předchozí době, bylo naprosto špatné. Tak např. byla proporcionalita předlistopadového školství vcelku správná. Co bylo ničivé, byl třídní a stranický klíč přijímacích řízení. Nadané děti nepřátel do učňáku, neschopné děti stranických činitelů na vysoké školy. Výsledek revolučních změn vedl k tomu, že máme předimenzované vysoké školství, inflaci gymnázií a tichou cestou zavedenou jednotnou školu až do maturity, základní školství stlačované na úroveň odkladových škol a kritický nedostatek učňovského školství, kam přicházejí žáci, s nimiž lze těžko co docílit. Sociální a ekonomické důsledky se už začínají ohlašovat. Dalším výsledkem revolučního nadšení je, že byly otřeseny a odstraněny mnohé zcela nadčasové principy školství a výchovy, které s komunistickým režimem neměly nic společného, leda to, že trvaly a byly ideologicky zneužívány. Liberalizace, která byla zpočátku neuvážená, se stala bezbřehou. O tom budu vícekrát mluvit. Tím vznikly velké škody. Možná ještě větší škody vznikly tím, že jsme nekriticky přejímali vzory ze Západu a nebyli jsme ani schopni vidět, že se nadšeně ženeme do něčeho, co se tam neosvědčilo a od čeho pracně ustupují. Zdá se nepochopitelné, jak je možné, že se národ s takovou pedagogickou tradicí může bezhlavě přiklonit jednou k Makarenkovi, podruhé k technologiím behavioristů a nikdy se nezamyslet. Vysvětlení ovšem znám a je bolestné. Tlak hrubé moci v případě prvém a finanční moci v druhém byl větší než pevnost lidí. Jistě, učitelé jsou státní zaměstnanci, ale jejich submisivita hraničí se zbabělostí a bezpáteřností. Nedostatek lidské a stavovské důstojnosti učitelstva je vážným problémem společnosti. Má to staletí dlouhé kořeny. Nikoho nepranýřuji, ale konstatuji: školy naplněné zbabělci, kteří se zajímají nejprve, a často jedině, o svůj plat, nemohou nikoho vychovat v pevného, pravdivého člověka. Rodiče trvale podrývající autoritu učitelů obecně i konkrétně nemohou očekávat, že učitelé něco zvládnou. Musím teď, dříve než přistoupím k popisu dnešní situace, udělat tři zásadní poznámky. Vím, že vždy je možno upozornit na výjimky. Říct, že jsou i dobří učitelé, školy, studenti atd. Jsou, zůstávají výjimkami. Možná že to ani nejsou výjimky, protože jich může být i mírná většina. Tím nelze smést ze stolu, že celkový stav dobrý není. Argumentace, při níž se odmítne problém poukazem na protipříklad, je v podobných debatách nejen logicky a věcně, ale hlavně morálně vadná. Když se hospodyni připálí hrnec s rýží, je masivní většina zrn nespálená. Nicméně hospodyně spálila rýži, každý to pozná, všecko smrdí. Druhá poznámka se týká publikovaných rozborů a statistik. Jejich omezená kvalita mívá své příčiny v použitých statistických metodách a hlavně v přípravě a interpretaci. To, co budu dále říkat, opírám o dlouhodobé přímé pozorování, které o skutečném stavu říká často víc. Žijeme v dosti zvláštním teroru anket a průzkumů. Jenže to, jak nějaký vzorek lidí něco vnímá, říká jen, co si ti lidé myslí. Nevzejde z toho žádné pravdivé zjištění o skutečnosti. To, že 60% lidí řekne, že včera bylo hezky, a 40%, že bylo ošklivo, nám neřekne nic o včerejším počasí. Potřebujeme vědět, kolik bylo stupňů, jaký byl vítr, jaká byla oblačnost, tlak a srážky. To jsou věcné a důležité skutečnosti – říká se jim fakta – s nimiž musíme pracovat. Třetím upozorněním je, že nebudu vyzdvihovat a občas ani zmiňovat kladné stránky. Dělám to nikoli proto, že bych propadl dnes rozšířenému nešvaru všechno zpochybnit a pošpinit, ale proto, že je všichni známe, zatímco stinné stránky buď dost neznáme, nebo, což je horší, nechceme vidět. Zajímavým, pro mne alarmujícím, jevem je zájem o předmět etická výchova. Má zavádějící název. O etiku v něm příliš nejde. Je to nácvik prosociálního jednání. Jako takový je potřebný a přínosný. Jenže odhaluje fakt, že prosociální vlastnosti dětí a mládeže jsou v takovém stavu, že takovýto předmět vznikne. Zde leží vina na výchově v rodině a na běžném chování společnosti. Zmíněný předmět je zoufalou obranou. Děti přicházejí do školy i do předškolních zařízení nejenom nevychované, nepřipravené, bez zcela elementárních návyků, ale dokonce zkažené. Případy, kdy dítě diskutuje s učitelem, to jest hádá se s ním, ale neumí se obléct a často si ještě ve škole neumí utřít zadek, jsou docela běžné. Že se děti ve zvláštním školním předmětu učí děkovat, požádat, omluvit se a zdravit, stojí za zamyšlení. Výchova, která je neoddělitelnou součástí práce učitelů, je dnes omezena, ne-li vyloučena. Učitelé nemají v ruce nic, co by mohlo zjednat klid a kázeň. Nemají oporu v zákonných pravidlech. Vše tam hovoří pro žáka a jeho svobodu, popř. pro rodiče. Dojde-li ke sporu, neodváží se ředitel postavit za své kolegy. Jednou proto, že rodiče školu sponzorují, podruhé proto, že mají vlivné postavení, potřetí proto, že jsou ochotni spor medializovat. Drzé, násilnické dítě nelze vyloučit, i když rozvrací celou školu. Učitel se nesmí dítěte dotknout, něco mu vytknout, dát mu špatnou známku, protože to je ponižování, nesmí se na ně ani vážně a přísně podívat. Listina lidských práv a svobod, listina o právech dítěte při sofistikovaném právním výkladu (dnes je to na denním pořádku), znemožňuje vyučovací proces vůbec. Našemu dítěti nebudete nutit nějaké vědomosti! Má právo na svůj názor. Žákům je třeba vyhovět a pochopit jejich individualitu. Má-li právě potřebu se trochu proběhnout, má-li potřebu jít si na zahradu zakouřit, nemá-li potřebu zrovna teď psát diktát. Kdykoli může být učitel obviněn, že šikanuje. Nesmí se bránit, je-li napaden. Kopne-li žák učitelku, nesmí ho uhodit. Po incidentu musí být na pozoru, aby mu nedala špatnou známku, protože by to bylo podujaté hodnocení. Nikdo se neptá, jak se v budoucnu zapojí do pracovního procesu dítě, které nehodlá respektovat a nerespektuje časové členění na hodiny a přestávky. Zvonění je středověký nesmysl a nemá ve škole co dělat. Trvám na tom, že škola je především určitý řád, pokud chybí, změní se škola na zábavné zařízení. Nedostatek kázně se „dramaticky projevuje na kvalitě jazykových projevů. Nesmyslné bláboly, rozpadlé věty, to, že žák píše pravý opak toho, co chce vyjádřit, to vše je přijímáno. Kvalitní dopracování úloh není vyžadováno. Stačí, aby se ukázalo, že žák rámcově ví, jak určitý typ příkladu řešit. Obávám se, že z našich škol začnou vycházet neotřesitelně drzí lidé, neschopní pořádné práce a bez schopnosti se dohodnout. Stále více se setkávám s lidmi, kteří jsou tak svobodní, tj. neukáznění, že se to projevuje chaotičností myšlení, neschopností něco domyslet. Stěžují si, že jsou neustále stíháni ranami nespravedlivého osudu. Jsou to lidé, kteří byli vždy chváleni. Jsou to žáci, kterým nikdo neřekl, že nic neumí, protože se neučí. Slyšeli vždy jen dobrý, výborný, skvělý, perfektní, Waw! a někdy máš smůlu. Tato smůla, která není náhodná smůla, ale nutný důsledek drzé lenosti, bohorovnosti a nedotknutelnosti, se po vyjití školy změní v rány osudu. V běžném životě se na ně na rozdíl od škol nefouká a nerozdávají se utěšující dobrůtky. Podobně jako Listina lidských práv a svobod vznikla z dobrého a jasného důvodu, totiž vyloučit opakování hrůz koncentračních táborů, vznikl také pojem pozitivní myšlení z dobrých důvodů. Positive thinking se zrodilo z tvrdých zkušeností generací, které vytvořily Spojené státy americké. Životu se nesmí uhýbat, člověk se nesmí vzdát a vždy musí životu čelit. Nemocný a starý člověk je hoden pomoci, ale ze všech svých sil má udělat, co ještě může. K tomu potřebuje ono pozitivní, odhodlané myšlení a v tom ho je třeba povzbudit. Kult positive thinking nás dovedl ke karikatuře původní myšlenky. Chválíme a přijímáme všechno, spokojíme se s čímkoli, protože je snadnější na žáky vlastně nemít žádné požadavky. Má-li je nějaký učitel, nastanou spory. Je obviněn, že děti šikanuje a podrývá jejich sebevědomí. Vyklidit pole je určitě snadnější. Další problém vidím v tom, že se stále honosíme, jak děti učíme myslet, pečujeme o jejich kreativitu a díváme se svrchu na každého, kdo by chtěl nějaké vědomosti. Ty nejsou zapotřebí, protože si je žák dovede najít na internetu. Debaty a úvahy, kolik vědomostí mají žáci mít, probíhají už celá desetiletí, dokonce staletí. V různých vlnách a dobách se na ně klade odlišný důraz. Dnes se ovšem, dík lenosti a ve snaze vyloučit cokoli pracného a málo příjemného, došlo ad absurdum. Předně si myslím, že bez potřebného množství vědomostí člověk dost dobře nemůže přemýšlet, protože nemá o čem a novou informaci nemá kam zařadit a s čím srovnávat. Představa, že si úplný ignorant sedne v knihovně, tvořivě zapřemýšlí, vyhledá vše potřebné a napíše geniální studii, je lichá. Neví ani, co má dohledat. Když něco najde, neví a nepozná, zda to k jeho tématu patří, a už vůbec nepozná, zda našel cennou informaci nebo úplnou pitomost. Výsledkem je, že se vychvalované eseje hemží nesmysly a chybami všeho druhu. Učitelé, nadšení, co všechno si žáci dovedou najít, když brouzdají po internetu, by měli dát pozor, aby jim žáci neutonuli v bezbřehém salátu, který na in-ternetu je. Jistě jde o problém, který se časem vyřeší a určitě se dá vyřešit. Zatím řešen není a v oborech, kterým rozumím, zjišťuji, že na internetu je tolik chyb, že je svým způsobem bezcenný. Je to však božstvo, před kterým musíme mlčet a pokleknout. Argument, že žák má něco z internetu, je vážnější než učitelovo správné tvrzení, že je to špatně. Jako bohemista například zjišťuji, že mladí lidé neumí skloňovat zájmeno já. Opravný program, kterým se zbavují chyb z neznalosti, je totiž zatím udělán jen na jednotlivá slova a nepracuje ani s nejbližším kontextem. Protože tvary mne, mě a mně všechny existují, program nesignalizuje chybu při jejich záměně. Viděl jsem text, internetově opravený, kde byly tvary pannen. Dalším nebezpečím, které vzniká odstraněním jakéhokoli memorování (násobilka, básničky, vyjmenovaná slova, vzorečky atd.) je atrofie paměti a posléze zánik paměti vůbec. Představa, že naše školy budou opouštět dvacetiletí lidé s viditelnými rysy Alzheimerovy choroby a odkázaní na přístroje, není hezká. Jejich myšlení bude totiž doslova na baterky. Problém upadající rozumnosti a těžký pokles kvality myšlení je zastírán jednak dostatečným počtem mimořádných výkonů a hlavně triumfálním postupem vědy. V celku však zvláště evropská společnost degeneruje, což je ještě podepřeno nechutí inteligence k potřebné reprodukci. Každý demograf poctivě přizná, že Evropa stárne a blbne. Zmínil jsem se již o esejích. Nesdílím nadšení, které kolem nich panuje. Předně bych poznamenal, že nejde o eseje. Jde o kvaziodborné studie, delší úvahy, popř. o jakoukoli slohovou práci. Žákům jsou bez předchozího uvedení do problému zadána témata zcela překračující jejich možnosti. Svými známými jsem byl žádán, abych pro jejich děti na třetím, ale i druhém stupni vypracoval „eseje“ v rozsahu a se zadáním vysokoškolské seminární, ale i bakalářské a magisterské diplomky. Rodiče se této pitomosti nevzepřou, ale shánějí pomoc pro své dítě. K čemu to vede? Žák něco sám slátá, resp. opíše z internetu, nebo mu práci napíše někdo, kdo to zvládne. Nejčastěji se eseje kupují od starších spolužáků a přeformátují na počítači. Žák, který chce poctivě přistoupit k úkolu, je deprimován a občas se zhroutí. Učitel, který ve dvou nebo více třídách zadá práci, která má mít 15-20 stran (přílohy se nepočítají), není s to práce opravit. Většinou je ani nepřečte. Spokojí se s několika škrty sem tam po textu. Nikdy nikomu práci nevrátí. Ti, kteří se snažili, pochopí, že se snažit nemusí a nemají. Ti, kteří se nesnažili, jsou ujištěni, že jejich výkon stačí. Tomu říkám kazit mládež. Nedávno jsem redigoval knihu mladého kolegy, který má magisterský titul. Když jsem mu rozebral první, kratičkou kapitolu, rozplakal se. Seděl proti mně sedmadvacetiletý habán, mladý pan magistr a plakal jako Marcelka, která v druhé obecné dostala první trojku. Přečetl jsem dost veleúspěšných prací. Ani jednu bych neklasifikoval lépe než jako sotva dostatečnou. Jak jsou jejich autoři vzděláni? Jak jsou připraveni na život, kde existují neúspěchy a bývá žádána nějaká kvalita práce? V našich základních školách se hojně debatuje, neustále a o všem. Vzpomínám si, že Bernard Shaw jednou řekl, že debata vždycky nabude na dynamice, když alespoň jeden zúčastněný o věci vůbec nic neví. Vzpomínám si také, jak mi s chloubou řekl jeden učitel výchovy k občanství na 2. stupni, že je to úžasné, na co děti nepřijdou. „Představte si, že už sedmou hodinu debatujeme v sedmé třídě o tom, co je to duše. Já vždycky přivedu někoho, kdo k tomu má blízko a je debata, třeba různé faráře, nebo psychiatra.“ Doporučil jsem mu, aby na osmou hodinu pozval někoho z opravny pneumatik, že tam o duších taky hodně vědí, a udělal jsem si nepřítele na doživotí. Tento debatní klenot však nevyniká nijak příliš ze standardu středoškolských debat. Je to nezávazné plácání, při kterém se hodnotí rychlá reakce, bulvární povrchní záblesky a uvedení bizárních zajímavostí. Tak lze vychovat v lepším případě dobré povrchní společníky, v horším pivní filosofy. Naše společnost by se měla jako celek zamyslet nad problémem rovnostářství v oblasti školství. Rozdíl mezi právem na vzdělávání a právem na vzdělání mnoha lidem uniká. Na prvé mají opravdu všichni právo. Pro společnost i pro určité kategorie žáků je přínosné, když je jejim věnováno zvláštní a dlouhé vzdělávání. To druhé nelze nikomu zaručit, protože není-li potřebně nadaný a/nebo nemá-li dostatečný zájem, nikdo mu vzdělanost nevdechne. Rovnostářstvím je nesena i nechuť ke klasifikaci a snaha vystačit se slovním hodnocením. Jenomže slabší, nebo pohodlní jedinci se musí včas dozvědět, že jejich výkon ve srovnání s jinými je slabý. Že to nic neubírá na jejich důstojnosti člověka a člena společenství, je druhá věc. Když jsem se setkal s tím, že v recitační soutěži získal druhé místo koktavý žák, uvědomil jsem si celou hrůzu nevěcné empatie. Co to udělalo se třetím v pořadí? A co to udělalo se čtvrtým, který nepostoupil do vyššího kola? Za dezolátní považuji stav našeho vysokoškolského sektoru. Chápu, že vývoj dospěl k tomu, že lidé, aby se plnohodnotně zapojili do aktivního života, potřebují většinou ještě po maturitě další specializované vzdělávání. Je to ovšem nová vrstva v pyramidě vzdělání, která přibyla mezi střední školu a univerzity. To, že věc není jasně artikulována, působí mnoho zla. Projevuje se to v hodnocení států, protože nejasné pojetí vede k tomu, že jsou mezi univerzity počítány velmi odlišné školy. Statistiky dlouho uváděly, že USA nebo NSR mají daleko vyšší procento populace na vysokých školách než my. Jenže do jejich počtů jsou v USA zahrnuty všechny collidges, což odpovídá naší septimě, oktávě a ještě roku navíc. V NSR se do počtu zahrnují také studenti všech pomaturitních škol, např. školy kosmetiky domácích zvířat. Horší ovšem je, že porevoluční nechuť k nástavbovému školství, pomalý růst počtu vyšších odborných škol a všeobecná touha po akademických titulech způsobily takovou extensi univerzit, že to vyvolalo propad jejich úrovně. Všichni politici jsou nadšení, kolik máme vysokoškolských studentů a absolventů. Mnozí volají po tom, aby jich bylo ještě víc. Babičky a dědové se radují na promocích. Vzdělanost však trpí a upadá. Univerzity, které se honosí tím, že vychovávají elitu, ji vychovávají okrajově, pokud vůbec, a vždy až v postgraduálním studiu. Elity totiž nemůže být 28 nebo 35 % populace. Elita jsou 2 až 3 % z populace a prvořadých je tak 6 %. Univerzity, které přijímají víc než 12-14 % populace, se nutně stávají školami pro vyšší průměr a ten stále klesá. Spolu s tím vzniká inflace univerzitních učitelů udivených, že jejich společenská prestiž už není jako kdysi. Je to nutný důsledek extenze. Na konci prvé republiky bylo percentuálně zhruba tolik lidí s maturitou, kolik jich dneska máme s magisterským titulem. Kdyby se spočetli dnešní univerzitní profesoři a prvorepublikoví gymnaziální profesoři, kteří měli doktorát, byly by to vyrovnané počty. Na přelidněných univerzitách se poflakují mladí lidé, kteří neměli odmaturovat, a žijí v líbezné symbióze s línými a nezodpovědnými učiteli, kteří ve svém druhém zaměstnání vydělávají peníze. Občas se sejdou, pohovoří a vzájemně si vyhoví. Toto stále nákladnější monstrum společnost platí a musí se pak starat o neuplatnitelné lidi s akademickým titulem. Zavedení školného, popř. numerus clausus jsou politicky neprůchodné. Přes veškeré ujišťování zůstávám skeptický k názoru, že scientometrické metody vedou k rozvoji vědy. Pozoruji téměř pravý opak, alespoň v oborech, kterým rozumím. Potřeba množství publikací v kariérním postupu vede k tomu, že vyjde všechno. Počítá se počet, kritika se rozpadá – každý má právo na svůj názor. Ostatně – úplná fantasmagorie, proti které se ozve vlna kritiky a která jako exemplární bude připomínána, přinese autorovi nárůst citačního indexu. Navíc se dostáváme do situace, že VŠ učitel buďto učí, nebo se publikačně drží. Obojí nejde stihnout. Nakonec se nestíhá ani jedno. Otazník, který se mění ve vykřičník, visí rovněž nad pedagogickými fakultami. Myslím, že by jim prospělo, kdyby si uvědomily, co je jejich posláním, věnovaly se mu a přestaly si hrát na něco, čím nejsou. Výroky, že jsou vlastně univerzitami v univerzitách, že ve všech tam přednášených oborech mají touž úroveň jako specializované fakulty, jsou deklasující nesmysl. Strašné na tom je, že přitom svým nejvlastnějším a tak důležitým úkolem, jakým je příprava učitelů pro základní školství a především pro prvý stupeň, pedagogické fakulty téměř pohrdají a dostatečně se jím nezabývají. Učitelé přicházející dnes do škol jsou nesrovnatelně hůř připraveni, než byli absolventi starých učitelských ústavů, což byly školy střední. Kamkoli vstoupím do školy, vždy slyším nářek, jak nepřipraveni do škol přicházejí absolventi pedagogických fakult. A to z obou stran, ze strany mladých, začínajících učitelů i ze strany jejich starších kolegů. Proč se nezeptáte, co od vás očekávají? Protože jste propadli velikášství a vytváříte sen o své důležitosti. Když se nadaný absolvent ped. fakulty uplatní jako historik, matematik, bohemista ve výzkumu ve svém oboru, je to jistě důvod k radosti. Ale podle toho nebudete souzeni. Hodnoceni, uznáni nebo zatracováni budete podle toho, jak budou vypadat stovky a tisíce učitelů, a to zvláště učitelů těch nejmenších dětí. Zdá-li se vám, že příprava těchto lidí vám nepřináší dost důstojnosti, takže ji musíte získat jinde, odpovídám: Je to proto, že svůj základní úkol nezvládáte a přitom na soutěž se specializovanými fakultami nemáte dost času, protože vás zdržují ti, kterými pohrdáte, nepříliš, resp. jinak nadaní studenti, kteří však mají kantorskou jiskru a mají rádi děti. Pravidelně uděláte všechno, abyste tyto vlastnosti zničili. Tím se dostáváme k dalšímu bolavému místu. Je jím pedagogická věda. Je třeba trochu poodstoupit, přestat hájit sám sebe a věcně posoudit, co se stalo. Pedagogická věda, jak je dnes provozována, je celosvětově v těžké krizi, neboť se rozbíhá ve třech proudech. Jedním je mrtvý proud, v němž se změnila v terminografii. V tomto proudu zahynuly už stovky kantorsky nadaných studentů. Druhým jsou technologické podniky, které produkují předvařené učební hodiny. Plíce nám nestačí, jak voláme po kreativitě učitelů, ale dodáváme jim instantní zmetky a degradujeme je na promítače kazet. Třetím, živým, ramenem je pedagogická psycholgie, která ovšem svým předmětem patří spíš k jiné disciplině. Co tedy zbývá? Inu právě to, co je podstatné a naštěstí na některých katedrách dobře pěstované: promyšlená didaktika předmětů pevně opřená o školní praxi. Zvláště to druhé je rozhodující. Dovolte mi, abych demonstroval, kam to u nás dotáhla pedagogická věda. Nedávno vznikl pedagogický výtvor, který dostal platnost zákona. V Rámcových vzdělávacích programech se dočteme podobné věci jako např. Vzdělávací cíl je účel, záměr vzdělávání (výuky), směřování k určitému vzdělávacímu výstupu, případně přímo výsledek vzdělávání formulovaný v podobě dosahovaných kompetencí. Tam vede terminografický proud. Mezi cílové kompetence v závěru 2. stupně patří, že žák umí aktivně využívat osvojené poznatky při volbě partnera. Z této věty vyplývá, že naše patnáctileté děti žijí už dokonce v několikátém manželství. Napadlo mne ovšem, že se to dá zkoumat na volence v taneč-ních, nebo studováním promiskuity. Tam vede odtrženost od školní praxe, ale i od života vůbec. Autoři se dobrali úsudku, že využití individuálních potencialit žáka znamená ve svých důsledcích snížení počtu selhávajících a zaostávajících a k tomu, že s tím souvisí úkol zbavit žáky obavy ze školního neúspěchu poskytnutím delšího času ke zvládnutí učiva, přiznáním práva žáka na omyl a další. Zajisté, při takto pojatém vzdělávání nebudou žádní selhávající ani zaostávající. Budou pouze dva druhy úspěšných: jedni, kteří budou využívat práva na omyl a delší čas k osvojení učiva, a druzí, kteří těchto práv nemusí využít. Tam vede bezhlavá aplikace tendenčních hesel. Nejsou to výjimky, tak vypadá celý ten dokument. Kdyby se společnost na chvíli vytrhla ze svého nezájmu a třeštění a jednala věcně, musilo by dojít ke trojímu: Odvolání ministra, okamžitému zrušení ústavu, který materiál připravil, a k právnímu postihu za poškození vzniklé promrháním nepředstavitelných obnosů, které to stálo. Vím, že mnoho věcí je z principu špatně a je obtížné se tomu postavit. V době pravidla Peníze jdou za žákem, v době bulvarizace tisku, všeobecné povrchnosti a reklam, je těžké vytvářet kvalitní, klidnou školu. O dobrých školách se nebude psát v tisku, nebudou mít úžasně atraktivní nabídku, budou mít potíže, protože poctivou prací a péčí o žáky budou rodičům dělat starosti. Vím, že je to nerovný zápas. Ale pozor. Je to zápas o vlastní lidskou hodnotu, o čest a také o děti, které jsou bezbrannou kořistí všeobsáhlé lži, ve které vesele žijeme. Děkuji vám za pozornost a přeji vám vytrvalost a sílu. Sílu k přijetí pravdy, vytrvalost při její obhajobě. Prof. PhDr. Petr Piťha, CSc. Nesmírně mě tento diskusní příspěvek zaujal. Zaslal mně ho Jiří Janeček z Drnholce a i když není autorem dovolil mě ho publikovat. Snad i zde přispěje k zamyšlení a k reakcím ..... Dalibor Svoboda
  10. O školách a školství.

    V dnešních Lidovkách mě překvapil článek o reformě v českém školství co se týče věku žáků: Mimořádně nadané děti už nebudou muset čekat na své šesté narozeniny, aby mohly zasednout do školních lavic. Jejich rodiče budou v odůvodněných případech moci požádat, aby jejich potomek nastoupil do první třídy už v pěti letech. Tuto a dalších 49 novinek vpravilo ministerstvo školství do novely školského zákona, která míří do vlády. Lidové noviny 12.3. 2008 Je vždy zajímavé srovnat jak skoro stejnorodé země mají rozličné přístupy k zákonům a předpisům. Ve Švédsku se otázka kdy by měly děti začít ve škole diskutovala dlouze a bolestně. Pedagogové a politikové meli spoustu argumentů pro a proti co se týče dřivějšího začínání v první tříde než v sedmi letech. Pamatuji si, že jeden z argumentů zněl: nechte děti být dětmi. Začít již v šesti letech je jako kdyby jsme jim vzali rok radostného a skotačivého dětství. Protiargument zněl: je to plýtvaní národním bohatství, jestli nadaní žáci nezačnou školu dřive než ostatní žáci. Jaká asi debata kolem téhle otazky se vedla v Česku než zákon byl přijat?
  11. EN SVENSK KANON...

    Årets häfte av HISTORIELÄRARNAS FÖRENING ÅRSSKRIFT innehåller en debatt kring svensk historiekanon efter förebilden från Danmark. Försök att stärka historieämnet i danska skolor har pågått under längre tid. Bortsett från ökning av timantalet som har genomförts har man också diskuterat vad de danska elever ska känna till när de slutar grundskolan. En liknande debatt med kunniga deltagare finns publicerat i årsskriften. Hur borde en svensk kanon se ut? Joo du, om detta finns det mycket delade meningar. Somliga av debattörer menar att det redan finns en historiekanon då alla svenska elever använder läroböcker med nästan identiskt innehåll. Andra kastar sig lustfyllt över uppgiften under rubriken ”Min svenska kanon” eller ”Det lutar åt en kanon”. Om du själv vill ta del av debatten skaffa dig HISTORIELÄRARNAS FÖRENING ÅRSSKRIFT.
  12. O školách a školství.

    Začíná školní revoluce Prvňáci a šesťáci, kteří dnes po dvouměsíčních prázdninách zasednou do školních lavic, se mohou těšit na „nové“ učitele. Dnešek je totiž dnem, kdy na základních školách startuje dlouho očekávaná reforma. Spočívá v tom, že zaniknou státem dané vyučovací osnovy a místo nich si každá škola připraví vlastní vzdělávací plán. Kantoři by měli učit moderněji – přestat tolik dbát na encyklopedické znalosti a více své žáky připravovat na pozdější život. Kromě znalostí by je tak měli učit hlavně samostatnosti, sebevědomí a týmové spolupráci. Novinka se rozjíždí zatím jen v prvních a šestých třídách, ostatní ročníky se přidají v příštích letech. Časem budou podle vlastních osnov vyučovat také střední školy. Na vymyšlení svého vzdělávacího programu měly školy dva a půl roku – tedy od doby, kdy vláda schválila nový školský zákon. Řada škol však přípravu nechala na poslední chvíli. Uvědomuje si to i ministryně školství Dana Kuchtová (SZ). „Tak třetina škol už funguje aktivně, se zbytkem budeme muset ještě pracovat, ukazovat jim příklady dobré praxe,“ řekla Kuchtová. Lidové noviny 3.9. 2007 Tento krátký článek ve mne znovu vzbudil zvědavost: Jak to asi funguje ve skutečnosti? Já vím, již dříve jsme zde o této připravované reformě diskutovaly. Nyní je však zde a bylo by zajímavé kdyby někdo její přijetí na vlastní škole během poslední doby popsal.
  13. České ženy 20.století

    Životopisy českých žen jsou pouze jednou a menší částí projeku E-Help. Minulý rok jsem začal dělat filmované intervju s ženami, které by svýmy prožitýmy životy pomohly zviditelnět českou historii 20 století. V ůnoru lonského roku jsem natočil jednohodinové intervju s paní Danou Zátopkovou a druhý den potom s bývalou politickou vězkyní Julií Hruškovou. Na podzim toho samého roku mně dovolila paní dr. Nadežda Kavalírová, předsedkyně Svazu politických věznů intervju pár dní pred mojím odjezden do Hořic kde jsem navštívil a udělal intervju s paní Hanou Truncovou, která též strávila mnoho let v komunistických lágrech. Poslední intervju jsem natočil letos v zimě ve Stockholmu s paní Slávkou Hejzlarovou. Všechny ženy měly co vypravovat. Já nyní jenom doufám, že jejich rozličné osudy se vejdou bez újmy do 30 minutového filmu, který je mojím úkolem sestříhat.
  14. České ženy 20.století

    Historie českých žen 19. a 20. století je nyní uveřejněna na vebové stránce projektu E-HELP http://www.school-portal.co.uk/GroupHomepa...p?GroupId=59838 pod rubrikou A history of Czech and Czechoslovakian women during the 19th and 20th centuries V této části jsou tez publikovany, životopisy čtyř českých žen dvacátého století. Jedná se o životopisy Emmy Destinové, Mileny Jesenské Marie Čermínové a dr.Milady Horákové. Připomínky a návrhy na vylepšení jsou vítány.
  15. Om förhoppningar på den nya pedagogiken

    Läste en kommentar i SvD i tisdags med namn Kravlös skola skapar lättstyrda medborgare angående boken ”Uppfostran och utbildning” skriven av professor i spanska Inger Enkvist. Jag citerar från kommentaren: ”Skolan är det moderna samhällets sätt att försäkra sig om sin fortlevnad” skriver Inger Enkvist, professor i spanska i Lund och flitig skoldebattör, i sin nya bok ”Uppfostran och utbildning” (SNS Förlag). Skolan handlar inte bara om att överföra kunskaper och färdigheter, utan också om att introducera unga människor i medborgarskap. En demokrati, som lägger makten i händerna på medborgarna, fordrar för sin överlevnad att dessa kan skilja mellan bättre och sämre vägval. De blivande medborgarna måste känna till grundläggande fakta om natur och kultur, inklusive sitt eget och andra samhällens utvecklingshistoria. Men de måste också kunna värdera argument och bedöma logiken i påståenden som de ställs inför. Och, inte minst, de måste kunna se sambandet mellan medborgerliga rättigheter och skyldigheter. Men så fungerar inte skolan i dag, noterar Enkvist. Den kunskapsinlärning som medborgarskapet förutsätter har till stora delar offrats till förmån för andra utbildningspolitiska mål, som främjande av jämlikhet och social integration. Och den självdisciplin som det goda medborgarskapet förutsätter har dömts ut som repressiv och reaktionär. Med slagord som ”barnet i centrum” avvisar trendriktiga pedagoger tanken att skolan har en formande uppgift, och går i stället in för att bekräfta redan existerande identiteter. ”Skolan hjälper inte längre de okunniga att bli kunniga och kultiverade utan får dem att tro att de redan är det.” Följden av den nya pedagogiken är framväxten av ”en ny samhällelig grupp som utmärks av sin okunnighet, sitt känslomässiga sätt att reagera och den lätthet med vilken den kan styras”. Vill någon kommentera detta? Hela kommentaren kan läsas på http://www.svd.se/dynamiskt/kultur/did_15131239.asp
×